O snech a čarodějích
Michael Brennan
Kdysi jsem rád a hodně snil. Kdyµ mi bylo 13 let, míval jsem časté "vědomé" sny a pocit, µe jsem mimo své tělo. Právě kdyµ jsem měl sklouznout do spánku, kdyµ bylo mé tělo dokonale uvolněné, najednou jsem pocítil zvlá±tní stav bdělosti a nějak jsem věděl, µe bude snadné opustit tělo. Následující tři roky jsem usínal, jen abych se "probudil" a proµíval nádherná barevná dobrodruµství. Vnímal jsem to v±e velmi jasně a s neustálou zvědavostí, co je±tě přijde. Experimentoval jsem se svými smysly a občas jsem zkou±el sny měnit. Nikdy jsem neuvaµoval o tom, jestli to bylo reálné nebo jestli to byly jen projekce mé mysli.
Kdyµ mi bylo ±estnáct let, zúčastnil jsem se dokonce průkopnického výzkumu lucidního snění v laboratoři Stephena LaBerga (viz MANA, zima 1996, str. 18). Přestoµe to v±e bylo hodně vzru±ující a prokázala se spousta věcí, nikdo mi neodpověděl na otázku, jak to, µe jsem schopen být zároveň ve svém těle a zároveň někde jinde.
Moje zvlá±tní citlivost mi sice obohatilo kaµdodenní µivot, ale také způsobila narůstající řadu problémů a konfliktů. To, co mne učili ve ±kole a v kostele neodpovídalo tomu, co jsem zaµíval. Od svých sedmnácti let jsem se podezíral, µe je se mnou něco v nepořádku. Chytil jsem se party a dal±ích patnáct let jsem proµil v±e, co se proµívá, kdyµ člověk bere drogy, µije na ulici a ve vězení. Mé sny mne opustily, při±ly výčitky a noční můry. Pomalu jsem se zabíjel. Před sedmi lety jsem si vyměnil jehlu s kamarádem, který jiµ zemřel na AIDS. Najednou jsem se zklidnil a uvědomil si, µe nemám co ztratit. Vyhlídka brzké smrti mi nabídla ±anci ke znovunalezení toho, co jsem kdysi ztratil: krásy a tajemství světa a µivota.
Právě v té době jsem byl coby novinář pozván na seminář do Oaklandu. Bylo to o čarodějnických metodách, jak je učil Carlos Castaneda a jeho přátelé, v±ichni µáci ±amanského čaroděje dona Juana Matuse. Podle Castanedy ±amané a zřeci starého Mexika zaµívali ve svých snech roz±ířené stavy vědomí. Naučili se pak těchto stavů vyuµívat i v bdělém stavu a objevili metody, jak se do nich dostat. Dal±ích dvacet sedm generací pak byly tyto znalosti tajně předávány – aµ k donu Juanovi Matusovi. Castaneda a jeho kolegové jsou jakýmisi současnými adepty tohoto prastarého ±amanského umění. Castaneda je nazývá, podle architektonického termínu pro vyrovnání sil k dosaµení rovnováhy, tensegrita.
Castanedovi kritici ale tvrdí, µe v±e, včetně osoby dona Juana, si vymyslel sám Castaneda, Podle nich začal Castanedův mýtus ne ve světě Toltéků, ale v létě 1961, kdy tehdy třiceti sedmiletý student antropologie university v Los Angeles ode±el do pou±tě Sonora, aby napsal svou disertační práci. Tam prý si, pod horoucím sluncem, Castaneda v±e vymyslel.
Přes literární slávu a příznivé hodnocení mnoha vědců a antropologů jsou skeptici zmateni časovými neshodami v knihách o donu Juanovi, a také tím, µe nikdo nikdy dona Juana neviděl.
Před ±esti lety ale dvě µeny, Florinda Donner-Grauová a Tai±a Abelarová, vydaly knihy, ve které obě popisovaly své zku±enosti s donem Juanem – ukázalo se totiµ, µe obě µeny jsou také µačkami dona Juana. Dal±í µačka, Carol Tiggsová, byla zmíněna v knize Art of dreaming (Castaneda popisuje jejich společné snění). Tiggsová pak "zmizela" z tohoto světa a objevila se záhadně o deset let později. To způsobilo, µe se Castaneda nepohodl se svými kolegyněmi. Tiggsová pak navrhla radikálně odli±ný postup jejich práce – poprvé prezentovat učení dona Juana veřejně a dát tak i dal±ích hledačům moµnost jít jeho cestou. Prý také proto, protoµe jsou posledními v dlouhé řadě ±amanů, jejichµ učení musí přeµít.
Jako mnoho ostatních čtenářů, i já jsem byl Castanedovými knihami uchvácen, samozřejmě také kvůli svému snění z mládí. Jako novinář jsem ale zachovával skeptický odstup. Teď ale z mlhy mýtů vystoupily µivé osoby. Rozhodl jsem se, µe si je poslechnu.
©est µen, atleticky vypadajících a nakrátko ostříhaných instruktorek, které si říkají "energetické stopařky" stojí na zvý±ených panelech, oblečeny ve volných tmavých oblecích pro bojová umění. Pohybují se uvolněně a sebejistě. Jsou tu, aby se tři sta účastníků semináře v Oaklandu něco naučilo. Dva dny ukazují sloµité a propracované série pohybů, kterým Castaneda říká "průchody čarodějů" (sorcery passes). Pohyby se příznačně jmenují např. Rozlousknutí oří±ku energie, ©lápnutí na kořen energie, Protřepání hroudy energie. Léta jsem cvičil jógu a tak občas nalézám určité podobnosti. Mnohé pohyby mají jakoby základ v bojových uměních, připomínají mi aikido nebo karate. Mnohé cviky jsou ale naprosto původní.
Mezi účastníky semináře jsou lékaři, učitelé, inµenýři, umělci, biologové, Francouzi, ©panělé, Rusové, Němci, Američané. Se spoustou z nich jsem mluvil a mé pochyby se pomalu rozpou±těly.
Muµ, který říkal, µe ±est let cvičí karate, označil pohyby tensegrity za neobyčejně účinné. Prý jsou navíc tak sloµité, promy±lené a vzájemně se doplňující, µe by si je nikdo nemohl jen tak vymyslet. Mario, indián kmene Tarahumara, který µije v Los Angeles, vyprávěl o tom, µe se s několika mexickými přáteli jiµ dlouhou dobu scházejí a diskutují nad Castanedovými knihami, a teď, kdyµ je moµnost zkusit něco v praxi, nezaváhal. Kdyµ pak vyprávěl o tom, jak pracuje se sny, µasl jsem, jak moc se to podobalo tomu, co jsem proµíval v mládí.
V průběhu týdenního semináře jsme sly±eli postupně tři µáky dona Juana. První hovořila Florinda Donner-Grauová: "Don Juan se svým čtyřem µákům představil ve čtyřech odli±ných podobách. Pro Castanedu měl přísnou krásu čaroděje. Pro Tai±u Abelarovou byl záhadným, ale přívětivým dědečkem. Mně vtrhl do µivota a celý mi ho převrátil. Pro Carol Tiggsovou byl něµnou otcovskou postavou schopnou hlubokého citu."
Dál pak vyprávěla, µe ve světě čarodějů mají µeny zvlá±tní postavení díky schopnosti vcítit se do µenské podstaty přírody. Pomocí své dělohy jsou schopny napojit se na vesmírnou energii a vyuµívat ji např, k přeměně. Zároveň se ale tyto µeny musejí potýkat se zvý±eným zájmem o sociálním µivot. Jinak řečeno, jsou od malička vychovávány, aby byly poslu±né loutky, a jen díky velké snaze mohou tomuto osudu uniknout. "Don Juan se mě jednou zeptal", vyprávěla Florinda, "jestli chci zůstat celý µivot pitomou kundou...Víte, já byla vychovaná velmi přísně a nikdy v µivotě v mé přítomnosti nikdo, zvlá±tě muµ, tohle slovo nepouµil. Byla jsem ±okovaná a cítila jsem se zraněná."
Na konci své řeči mluvila Florinda o smrti. "Smrt je ná± nejlep±í přítel a rádce. Máte-li pochybnosti o směru svého µivota, poraďte se se svou smrtí. Ta nikdy nelµe."
Tai±a Abelarová je energická a elegantní µena. Hovořila o teleportaci těla. Vyprávěla tak podivné příběhy, µe jsem si říkal, µe buď nehorázně lµe, nebo ze±ílela. Jenµe v±e v jejím chování bylo normální, klidné, sebejisté. Nakonec jsem, nerad, musel uznat, µe asi vypráví o něčem, co skutečně zaµila.
Carol Tiggsová vyprávěla o snech, a o umění snít, o tom, µe je nagualská µena. Na otázku, jak je to s Castanedovým zdravím, odpověděla: "Ná± bratr Carlos tu s námi nemůµe být, protoµe právě bojuje s infekcí. Nevíme přesně s jakou. Čaroděj se nemůµe léčit jako jiní lidé, musí spoléhat na své metody."
Mé pochyby o Castanedovi zůstaly. Za nějako dobu se mi ale vyplnil novinářský sen a já měl s Castanedou udělat rozhovor. Shrňme to: vedl jsem µivot plný zmatků, nic velkého jsem nenapsal, sotva jsem dodělal maturitu, nevěděl jsem nic z antropologie – měl bych tedy být velice nervózní. Místo toho jsem ale cítil jakýsi hlubinný pocit jistoty. Je-li Castaneda podvodník, nic neztratím. Pokud to ale je následník dlouhé řady Toltéckých ±amanů, pak budu mít moµnost opět se dotknout magie µivota. Byl jsem plný očekávání a přesto jistý sám sebou. V±e opsalo kruh. Není co ztratit, naopak, vzhůru do neznáma!
Vzhlédl jsem od čtyř stran hustě popsaných připravenými otázkami a venku zahlédl tři osoby, jak na mě mávají. Jedna z nich byla ta, která rozhovor sjednala. Ta mne představila dal±í µeně, kterou jsem znal jiµ ze semináře, a pak malému muµi, který stál za ní. To byl Carlos Castaneda. Lehkost posledních dnů nezmizela, a tak jsem se s ním pozdravil jakoby nic, se směsí respektu, náklonnosti a profesionální skepse.
Pohyboval se lehce a soustředěně. Sedli jsme si ke stolu. Listoval jsem svými poznámkami a občas ho pozoroval. Věděl jsem, µe se snad narodil v Peru a µe je mu něco přes sedmdesát let. Vypadal mlad±í. Opálený, vlasy sůl a pepř, tvář plnou ostrých linií. Připomínal mi klasické ±panělské rysy. Oči ostře zářící, ve tváři výraz přátelství a hravosti. Cítil jsem se jako mezi přáteli. Dal±í tři hodiny jsem sem tam kladl otázky, ale vět±inu času jsem jen poslouchal a zapisoval si.
"Tohle je učení, které nikdy nekončí," říkal v jednom okamµiku Castaneda. "Existují techniky, ty ale musí být umocněny silným úmyslem a správnými vnitřními postoji. A k těm se kaµdý musí dostat sám. I pro mne je to otázka jejich kaµdodenního obnovování."
Hovor o disciplíně mne dovedl k otázce o tom, µe Castaneda kdysi sám prohlásil, µe nechat kouření byl revoluční čin.
"Vy nekouříte, µe ne?" vyzvídal přátelsky, s trochou zvědavosti. "Jen velmi příleµitostně," odpověděl jsem, "teď tu s sebou nic nemám."
"Já jsem začal kouřit kdyµ mi bylo osm let," začal vyprávět. "Chtěl jsem vypadat jako ti velcí argentin±tí ho±i. Měl jste je vidět: byli to ti nejostřej±í ho±i na světě." A v malé pantomimické vloµce předvedl pomalý pohyb ruky s pomyslným cigárem, zamhouřené oči hledící do dálky a neviditelný obláček vyfouknutého kouře.
"Jednou mi don Juan řekl, abych přestal kouřit. Odpověděl jsem mu, µe mi kouření chutná a µe přestanu, aµ budu cítit, µe to dokáµu. Občas jsem to totiµ dokonce i zkusil, ale marně. A i dnes, po v±ech těch letech, se občas přistihnu, jak mi ruka zajede do kapsy v touze najít balíček cigaret. Zbavit se tak hlubokých stereotypů je těµké, ale ne nemoµné," uzavřel. "Musíte do toho prostě skočit..."
Konec věty se ztratil v jeho přízvuku, ale nechal jsem to být a poslouchal dál, jak popisuje svou přítelkyni, která umírala v nemocnici (já jsem do té doby neřekl o své nemoci a svých problémech nic).
"Měl jsem tu µenu moc rád," vyprávěl. "Byla to má velice dobrá kamarádka. Zeptal jsem se tedy dona Juana, co bych pro ni mohl udělat. Poradil mi něco a já jsem jí to převyprávěl. Měla vlastníma rukama tu nemoc v představě vyndat ze svého těla a odhodit, s co nejhlub±ím záměrem a soustředěním, tak často, jak to jen dokáµe. Odpověděla, µe je tak slabá, µe nezvedne ruku. Tak to dělej nohou, křičel jsem zoufale. Pouµij srdce, mysli. Dostaň to ze sebe! Jenµe ona uµ neměla energii to udělat."
A bez přeru±ení začal vyprávět o své nedávné nemoci, kterou popsal jako silnou virovou infekci. Vzpomněl jsem si na svou nemoc a přestal jsem si dělat poznámky, abych ho viděl. Vyprávěl, jak se rozhodl odmítnout lékařskou pomoc. To, µe přede mnou seděl a zářil energií, byl důkaz, µe mu to vy±lo.
"Četl jsem knihu bývalé µeny Carla Sagana, " pokračoval. "Popsala svou teorii o virové podstatě těla. Prý jsme plni virů. Prý µijeme ve vesmíru plném dravců a nejnebezpečněj±í jsou viry."
"Jsme smrtelní a v±ichni jednou zemřeme," dodal, a to uµ toho na mne bylo příli±. Při±el jsem sem sice jako novinář, ale ve skutečnosti jsem doufal, µe se mi s jeho pomocí podaří vyléčit si srdce, neµ umřu. Zdálo se mi, µe uµ nemám moc času, a tak jsem ho přeru±il.
"Měl bych jednu osobní otázku," začal jsem.
"Prosím," odpověděl laskavým tónem a gestem. "Ptejte se na cokoliv."
"No," řekl jsem, "nesná±ím melodramata. A tak řeknu jen, µe mám zdravotní problémy. Moµná to tak nevypadá, ale je±tě pár ±lehů a..." luskl jsem prsty a naznačil sypající se prach.
Bylo to ode mne velmi neprofesionální, ale naivně jsem si myslel, µe to on začal, on to v±echno způsobil svými knihami a tvrzeními, µe jsme schopni µít svět plný čar a kouzel. Cítil jsem potlačený hněv a touhu a zlobu, kterou jsem v sobě celé ty roky nosil.
Castaneda začal vyprávět del±í příběh o příteli alkoholikovi. Pozoroval mne zpoza přivřených víček, jakoby se díval do sluníčka. Oči mu zářily jako dva obsidiány, ale nebylo v tom nic hypnotizujícího nebo násilného. "Já bych vyskočil rovnýma nohama ..." Zase jsem dobře nerozuměl konci věty. Muselo to na mně být vidět, protoµe to zopakoval: "Vyskočil bych z dráµky," řekl. "Pohnul se jinam. Vyměnil desku."
Mé pubertální deníky bývaly plné takových metafor. Vyskočit z dráµky znamenalo změnit µivotní styl, nespadnout znovu do starých problémů. Tehdy jsem měl tři zlozvyky, které mne nejvíc trápily – ±»oural jsem se v nose, nezvládal jsem svůj temperament, a ten nejhor±í, neustále jsem se v mysli ve svých problémech vrtal, místo abych je prostě nechal být. Je mi třicet ±est let a dokázal jsem trochu zkrotit jen svůj temperament. Stále mám tendenci vrtat se v nose a stále jsem schopen donekonečna se obírat tím, co se stalo: omlouvat své činy a postoje, bránit je, rozebírat stále dokola. Navíc jsem k nim v posledních asi sedmi letech, od chvíle, kdy jsem si vyměnil jehlu s přítelem, který měl AIDS, přidal zlozvyk "umírat". Kupodivu jsem zatím je±tě neumřel. Něco tvrdohlavého uvnitř mne stále chránilo. Nějaký dobrý duch nebo co. A stejný duch se objevil, kdyµ jsem tak poslouchal Castanedu a jeho radu. Moµná umřu uµ dnes večer. Moµná ne. V kaµdém případě ale umřu. Ale v čase, který mi zbývá, bych se mohl pokusit vyměnit dráµku svého µivota. Vyskočit z ní. To jsem věděl uµ tehdy, kdyµ jsem snil. Castaneda se jako dokonalý ±aman dotkl něčeho ve mně, co to uµ dávno vědělo, a obnovil to v mém srdci. Co z dona Juana Matuse, mytického čaroděje, to bylo? Sedí tu přede mnou i teď, plný triků a příběhů plných moudrosti, bláznovství a pravdy? Nevím a nedokáµu říct.
Tři hodiny uplynuly a Castaneda dal najevo, µe uµ chce skončit tím, µe si shrnul rukávy své ko±ile. Je±tě byl čas na poslední a nejdůleµitěj±í novinářskou otázku, ale něco ve mně uµ nechtělo.
A pak bylo ticho opět přeru±eno jeho klidným hlasem, který zněl, jakoby je vyslovoval muµ, který zná a zvládá velká tajemství.
"Kdybych já chtěl poloµit donu Juanovi poslední otázku, zeptal bych se, jak to udělal, µe se ve mně dotkl mé du±e, a µe mé srdce kaµdým svým úderem ví, co dělat?"
"Kaµdým úderem srdce," zopakoval ti±e, a jeho slova jako cár mlhy zůstala viset ve vzduchu. A pak se té za±eptané věty dotkl čas a ona zmizela v tajemnu, které nás obklopuje.
Michael Brennan je novinář, který pí±e do časopisů (Newsweek, Outside, Boston Globe).
®ije v Portlandu, ve státě Oregon.
Z časopisu Sun (září 1997)
.: vloľil EASY917
10.09.2005, 12:49:00
Komentáře
Bi ( - @ - web) Vloľeno 20.11.2006, 13:32:29
Snový svet a jeho existnecia ma presnu pricinu. Astralne telo zije v tele z dovodu vzburi proti Bohu. Astralne telo patri do duchovneho sveta kde kona v kvalite dobra. Snovy svet v ktorom zijeme je vedsky stroj...
Bi ( - @ - web) Vloľeno 20.11.2006, 13:35:57
Hromadne praktizovanie porusovania pravidiel snoveho sveta bude mat za nasledok jeho znicenie...
( - @ - web) Vloľeno 25.11.2006, 17:38:26
s erikem souhlasim
(easy - @ - web) Vloľeno 06.12.2006, 12:21:20
cococo jakej vedsky stroj ??
(VEDA - @ - web) Vloľeno 24.01.2007, 11:40:37
'Vedsky stroj': telo je jantra (Bhagavad gita 18.61), coz lze v tomto kontextu prelozit jako 'stroj'. Dziva (nepresne 'duse') je jeho uzivatel.
Co ty na to ? Poděl se o své myąlenky..